Prvky a klouby
Každý prvek je Beam2D: přímý dvouuzlový Timošenkův nosník v rovině x–z, který přenáší normálovou sílu, posouvající sílu a ohybový moment. Klouby na koncích prvku v daném místě uvolňují moment. Úryvky používají solver, domain a lc programu, jako je ten na stránce Začínáme, s jeho materiálem 'steel' a průřezem 'IPE200'.
Vytvoření prvku
domain.createBeam2D(label, [startNode, endNode], material, crossSection, hinges)
| Argument | Typ | Význam |
|---|---|---|
label | string | number | Název prvku, uložený jako řetězec |
nodes | [label, label] | První a druhý uzel. Lokální osa x vede od prvního k druhému: viz Orientace prvku. |
mat, cs | string | number | Označení materiálu a průřezu |
hinges | [boolean, boolean] | Kloub u prvního uzlu, u druhého. Nepovinné; výchozí je [false, false], tedy tuhé konce. |
Metoda vrací Beam2D: uložte si ho, budete z něj číst výsledky. domain.getElement(label) ho najde znovu, ale s obecným typem Element, takže TypeScript před čtením výsledků vyžaduje as Beam2D.
Prvky, které se stýkají v uzlu bez kloubů, jsou spojené tuhě: pootáčejí se společně. Uzly, materiál a průřez lze vytvořit v libovolném pořadí, jen musí při výpočtu všechny existovat; pokud některý chybí, solve() vyhodí RangeError s jeho názvem.
Koncové klouby
Kloub patří ke konci prvku, ne k uzlu. Tady prvek 2 začíná kloubem v C, takže C přenáší z pole C–D na konzolu A–C posouvající sílu, ale žádný moment:
import { DofID, LinearStaticSolver } from '@edubeam/fem'
const solver = new LinearStaticSolver()
const { domain } = solver
const lc = solver.loadCases[0]
domain.createMaterial('steel', { e: 210e9, g: 81e9 })
domain.createCrossSection('IPE200', { a: 28.5e-4, iy: 1943e-8, k: 5 / 6 })
domain.createNode('A', [0, 0, 0], [DofID.Dx, DofID.Dz, DofID.Ry])
domain.createNode('C', [2, 0, 0])
domain.createNode('D', [6, 0, 0], [DofID.Dz])
const ac = domain.createBeam2D(1, ['A', 'C'], 'steel', 'IPE200')
const cd = domain.createBeam2D(2, ['C', 'D'], 'steel', 'IPE200', [true, false])
lc.createBeamElementUniformEdgeLoad(2, [0, 10e3], true)
solver.solve()
cd.computeBendingMomentAt(lc, 0) // 0 v kloubu
cd.computeBendingMomentAt(lc, 2) // 20000 N·m: qL²/8 pole délky 4 m
ac.computeBendingMomentAt(lc, 0) // -40000 N·m: 20 kN z pole C–D na rameni 2 m
Kde se v kloubovém styčníku stýká více prvků, stačí kloub na koncích všech prvků kromě jednoho. Funguje i kloub na všech koncích: styčník pak nic nepootáčí a řešič vrátí jeho pootočení 0. Moment zadaný do takového styčníku ale nemá nic, co by ho přeneslo, a výpočet selže.
Příhradové pruty
Dejte prvku klouby na oba konce a bude přenášet jen normálovou sílu, pokud je zatížený pouze v uzlech: vznikne příhradový prut.
domain.createBeam2D('AE', ['A', 'E'], 'steel', 'bar', [true, true])
Celou příhradovou konstrukci takto řeší postup pro příhradovou konstrukci. Příklad příhradové konstrukce v aplikaci EduBeam místo toho používá tuhé styčníky s tak velkou plochou, že ohybové momenty jsou vedle osových sil zanedbatelné. Oba modely jsou správné; liší se jen v těchto malých momentech. Matici tuhosti samotného prutu odvozuje stránka Příhradový prut teoretického manuálu.
Matice prvku
Pro výuku samotné metody dává Beam2D své matice jako matice mathjs; .toArray() z nich udělá number[][]:
| Metoda | Vrací |
|---|---|
computeGeo() | { l, dx, dz }: délku a průměty, m |
computeLocalStiffnessMtrx().answer | matici tuhosti 6 × 6 v lokálních osách, s kondenzovanými klouby |
computeT() | transformační matici 6 × 6 z globálních do lokálních os |
computeStiffness() | matici tuhosti 6 × 6 v globálních osách, |
computeShearFactor() |
ac.computeStiffness().toArray() // number[][], N/m, N a N·m
Stupně volnosti jsou seřazené . Stránka Nosníkový prvek teoretického manuálu tyto matice odvozuje a stránka Jak EduBeam řeší model ukazuje, jak se sestavují.